Galánka
Filípek a holčičky, to je kapitola sama o sobě. Nevím, kde se to v něm bere už v tak malém věku, ale jisté je jedno, Fili miluje holčičky a ony jeho. Když chodil do mini školky, říkaly o něm:
„Ten Filípek co je s ním sranda.“ Všechny holčičky ho zdraví už z dálky, některé se i vrátí, aby mu mohly říct: „Ahoj.“ Fili je prostě velký milovník, s tím se budu muset smířit, ať chci nebo ne.
Když mu byli asi tak tři roky, viděl na hřišti děti. Kluk a holka. Mohlo jim být asi tak 10 nebo 12 let. Hra spočívala v tom, že chlapec vzal děvčeti hračku a ona ho pak honila. Oba se smáli a dobře se bavili. Jenže Filip to nepochopil, okamžitě začal do tohoto chlapce bušit svými malými pěstičkami. Vůbec mu přitom nevadilo, že onen chlapec je téměř o deset let starší.
„Hned jí to vrať, tohle se nedělá.“ Křičel na něj navztekaně. Cizí chlapec byl zaskočen takovým útokem a vůbec nevěděl, co má dělat.
Jdeme jednou takhle na vycházku, to mu bylo asi pět a na Filípka volá holčička od nich ze školky:
„Ahój, Filípku!“ Filípek si vesele šlape dál, vůbec jí nevěnuje pozornost.
„Podívej, Fili, tamhle tě zdraví holčička.“ Filípek opět hraje mrtvého brouka. Holčička ještě jednou zavolá a pak zmizí.
„Nebyla to náhodou Natálka?“ Ptám se ho. Filip zvedne hlavu, aby asi prověřil, že je už opravdu daleko.
„Jo, byla.“ Hledí přitom posmutněle na špičky svých bot.
„No tak proč jsi ji neodpověděl?“ ptám se zvědavě.
„Já se s ní už nekamarádím.“ Zpozorněla jsem...
„Ale jak je to možné?“ Ptám se ho sama zvědavá na jeho odpověď.
„No, ona mě oklamala.“
„Ale prosím tě, jak se tohle mohlo stát? Co ti řekla?“
„Říkala, že mě miluje a včera šla na vycházku s Péťou.“
„Ale prosím tě. On je od vás ze třídy?“
„Ne, on je ze žabiček. Jo a říkala, že si mě vezme, že budeme mít svatbu, no.“ Dodal sklesle Filípek.
„Tak to ještě zkus, třeba si to rozmyslí, co myslíš?“
„Když já nevím.“ Pokrčil můj synek rameny.
Druhý den mi pak řekl, že je to dobrý, Natálka s ním šla na vycházku. Radostí se jen rozplýval.
Tvoje starosti bych chtěla mít, pomyslela jsem si.
18.10.2010
V neděli jsem si vzpomněla, že máme ve spíži otevřené hodně dlouho čokoládové broky, které mi přivezl Luděk ze států. Jsou speciálně určeny na výrobu americké pochoutky cookies. Proto jsem se rozhodla, že by bylo holé neštěstí, kdyby se do čokolády pustily moli, nebo se zkazila. A jíst ji jen tak, když putovala přes celý oceán se mi také nezdálo jako dobrý nápad. Proto jsme se s dětmi pustili do pečení. Monička jako vždy se už hnala pro židli.
„Já budu pomáhat!“ Křičela a při tom sunula žily od jídelního stolu před sebou.
Filip moc čokoládu nejí. Je mi záhadou proč. Snad, že jsem mu ji jako správná matka do tří let nedávala. U Moniky se mi tento postup nezdařil. Jak chcete vysvětlit dítěti, že Fili ano a Moni ne. Zvláště pak zastává-li mladší sourozenec názor, když to má on, tak já to chci hned teď a dvakrát víc.
Proto jsem se na Filipa obrátila s otázkou:
„Filipe chceš tam taky čokoládku?“
„Ne mami já jsem na čokoládu alegický, víš?“
„No dobrá tak já ti část udělám bez čokolády“, konstatovala jsem. S chutí jsem se pustila do vaření. Tu jsem si vzpomněla na jiný příběh. To bylo Filimu snad tolik, kolik je Monice teď, necelé tři roky .
Byl jednou u nás na návštěvě manželův kolega z práce i s rodinou. Chtěla jsem se naučit péct cookies přímo, tak říkajíc od zdroje. Jeho paní byla velmi milá a ochotná. Vše probíhalo v pohodě, až do doby , kdy si jejich dvanáctiletá dcerka nechtěla jít umýt ruce do koupelny, kde se koupal náš Filip. Tak jsem mu zatáhla závěs a malá si šla umýt ruce. Jenže to by nesměl být náš malý zvědavec. Odhrnul ten závěs a ukázal se té holčičce v celé své kráse. Ta holka málem omdlela. Utrpěla kulturní šok. Hold Američani.
Usmála jsem se té vzpomínce a pokračovala dál v kuchtění za vydatné asistence malé Moničky.
Cookies se nám moc povedly. Jak ty čokoládové, tak ty bez čokolády.
hehe =D tak to je vážně úsměvná historka =D
OdpovědětVymazatLoLo, děkuji.
OdpovědětVymazat