Plynový sporák

Anotace: Tak je to tady, Mil se tedy pokusila napsat nějakou tu povídku... Je přímo ze života, snad se vám bude líbyt. Musím moooc poděkovat Gabči za vydatnou pomoc a podporu. Tak s chutí do mě klidně mi napište cokoliv budu moc ráda...



Tenhle příběh se pojí s létem. Odehrává se totiž jedny letní prázdniny, těsně před odjezdem k mé tetě. Bylo mi tenkrát snad deset, maximálně dvanáct let. Tedy za doby dávno už minulé, na štěstí .




Už tenkrát jsem dokázala docela dobře telefonovat. Zvednout sluchátko a říct „prosím tady Grossmanová,“ s takovou seriozností a vážností, že si mě lidé pletly s moji maminkou. Často se také stávalo, že telefonát často pokračoval slovy...

„Ahoj Boži, já...“ Většinou jsem pak udiveným lidem skákala do řeči s vysvětlením, že opravdu nejsem maminka.



A tak tedy, jsme se sestřenicí stály na chodbě a už si obouvaly boty, když v tom „crrr“. Zazvonil telefon.



Co naplat, boty musely dolů. Bože, kdo to zas otravuje, a co chce? Zrovna teď. Tyto myšlenky se mi honily hlavou. Mohla jsem to nechat zvonit, ale to bych prostě nebyla já. Tak tedy jdu k aparátu a zvednu ho se slovy „prosím tady Grossmanová.“

„Haló, máte plynový sporák?“ Asi chlap od plynařů, kdo jiný by chtěl vědět takovou věc. To musí otravovat zrovna teď? Ach jo. Trochu se nahnu a kouknu na naši kuchyňskou linku. Jistota je jistota.

„Ano máme.“ Nahlásím tomu otravnému chlapovi z plynáren. Hlavně ať je to rychle za mnou.

Chlap je ale celkem neodbytný. „A na co je?“ Bože můj, co je to za debila, copak neví na co jsou sporáky? Mám já ale dnes smůlu.

„Jak na co, no přece na vaření.“

Chlap na mě vypálí další větu a je znát, jeho rozčilení. Jako by mluvil s debilem. „No Myslel jsem, na jaký plyn, svítiplyn nebo propanbutan??“



To jsem ale blbá. Bouchnu se rukou do čela a protočím oči v sloup. Odborník má odborné dotazy. On táta vozí bomby s plynem, ale já už vážně netuším s jakým. Mysli, mysli... Mamka všecky papíry od různých spotřebičů schovává do jednoho šuplíku v ložnici. No tak můžu se zkusit zajít podívat, jestli to lejstro najdu.

„Moment já se zajdu podívat do papírů“ Odpověděla jsem neodbytnému pánovi.

„No tak dobře, já si počkám.“ Z hlasu cítím jeho myšlenku, kráva jedna, má sporák a neví na co.



Jdu tedy do šuplíku a začnu hrabat. Bohužel, sporák máme tak dlouho, jak jsem já na světě. Čili asi těch 12 let. Takže je jasné, že ač moje pečlivá máma schovává tyhle lejstra sebe líp, od sporáku tam už dávno nic není.



Po chvilce marné snahy, přijdu k závěru, že tam ten papír opravdu není. Ale co teď sakra, sakra... Plynař jeden otravný, ať mi dá už pokoj, ještě nás ujede autobus. Já vážně netuším, co za plyn tam máme. S těma to myšlenkami, jdu k telefonu.

„Haló, já se moc omlouvám, ale já to opravdu nemůžu najít.“ Odmlčela jsem se. „Můžete si prosím zavolat, až budou rodiče doma?“ Na konci aparátu je nějakou chvíli zlověstné ticho. Co jsem provedla tak hrozného, vždyť se tak snažím...

Pak se ovšem ozve.„Co? To je soukromí byt?“ Za touhle větou, slyším jakousi kulisu, šílený, ale opravdu šílený hromadný smích. Pán, pravděpodobně volal z nějaké velké kanceláře.



Zeptám se ho tedy: „Copak vy nejste z plynáren?“

„Ne, to opravdu nejsem, já volám do průmyslového zboží.“

„Aha, tak to je omyl. Zde je soukromý byt.“

„Děkuji, nashle.“

„Nashledanou.“



Když jsem po tomhle ptala své mamky, na jaký plyn máme náš sporák, tak mi to okamžitě řekla.

„Na zemní plyn, na co to potřebuješ vědět, zvědavko moje malá?“

„No víš, on volal pán a moc to chtěl vědět...“



Pak jí vylíčím celou příhodu, načeš přijdeme na to, že pán zřejmě sháněl plynový sporák, který byl za totality těžce nedostatkové zboží. A telefonní linka nebyla tehdy taky žádná kvalita. Běžně se stávalo, že linka přeskakovala právě se zmíněnou prodejnou průmyslového zboží, kterou jsme měli u nás ve vesnici.



Většina lidí, na rozdíl od tohoto pána, ale tenhle omyl vyjasnila téměř okamžitě. Protože vesměs měli tolik rozumu, aby na někoho vyhrkli své přání. Naopak raději se zeptali kampak se to dovolaly.



Pán si asi myslel, co je to za kozu – prodavačku co má sporák na skladě a neví na jaký plyn. Myslím, že se moc nemýlím, když tipuji jeho líčení svým kolegům v kanceláři a proto ten ohromující smích, co jsem tam zaslechla.



Tuhle historku líčíme s chutí celé rodině a všem zmámým. Opravdu jsem ještě neviděla člověka, co by se jí od srdce nezasmál. Doufám, že ve své elektronické podobě neztratila své kouzlo. Důvod proč tohle píšu je, že ona příhoda měla svou dohru.



Asi po 10 nebo i 15 let na to



Jsem sama doma, když v tom uslyším známé „crrr“. Ne a ne! Telefon to opravdu není. Zvoní zvonek u domovních dveří. Jdu tedy otevřít a v nich chlap v montérkách s brašnou přes rameno.

„Dobrý den, máte plynový sporák?“ Stojím jako v mrákotách, oči vyvalené na chlapa, v montorkách. Tašku s nářadím má taky. Do prčic, ale kde má tu kameru? Kdo si se mně dělá legraci? To přece nemůže myslet vážně no ne... Takovéhle a jiné myšlenky mi táhnou hlavou. Chlap už to nemůže vydržet a houkne na mě.

„No tak holka, máte ten plynový sporák nebo ne?“ Opět stojím jak opařená, téměř nedýchám. No hraje to sice dobře, ale mě už vážně není 12 let. Na takové otázky mě nikdo nenachytá. Ani skvělý herec.



Chlap si posune těžkou brašnu na rameni a přešlápne z nohy na nohu. Nervozita a nevraživost s jeho očí přímo srší.

„Sakra, umíš mluvit nebo ne? Nemám na to tady celý den.“ Zanechávám tedy svých úvah a velice ale velice opatrně se ho zeptám.

„A-a-ano... máme.“

„No vidíš ani to nebolelo. Jsem tu dobře u Grossmanů?“

„Ano.“

„Přišel jsem vám opravit sporák. Kde ho máte?“