Jak udělat dobrý karamelový krém, to vám poví každá zkušená cukrářka. Hlavní ingredience je mít dobrý karamel. Já znala jednu osvědčenou metodu, jak onen produkt vyrobit.
Obzvlášť dobře se tento krém hodí na vánoční cukroví. U nás doma jsme ho používali do jednoho dobrého a celou rodinou oblíbeného řezu. Jak by taky ne. Ořechové pláty slepené karamelovým krémem a nahoře jako pyramida spousty kandovaného ovoce naloženého v rumu, spojené višňovým domácím džemem a to celé zalité čokoládou. Mňam.
Nemít tuhle dobrůtku na Vánoce mezi cukrovím, se u nás rovná tomu, co v jiných rodinách obstará absence vanilkových rohlíčků nebo lineckých sušenek. Jednoduše je to nemyslitelné. Pokud nechcete být synem (nebo spíš dcerou) smrti právě na štědrý den, radím vám dobře, u nás to rozhodně nezkoušejte.
Advent a vůbec vánoce v době mé dospělosti, kdy jsem ještě žila u mých rodičů, se mohl podobat lecčemu. Jen ne svátkům pohody a míru. Alespoň ta příprava na ně. Nejenže vždy muselo být napečeno tak 18 druhů vánočního cukroví, ale i vše se muselo dokonale blýskat. Umytá okna, naleštěné skříně. Prostě gruntování jak se patří. Moje máma je totiž uklízecí maniak.
Práce v obchodě, právě před svátky ještě více umocňovala toho podivně uhoněného ducha Vánoc, který měl dojem, že nedokáže nic stihnout v čas.
Tak tedy asi tři dny před Štědrým dnem jsem stála na židli, odolávala mrazu a vichru ve snaze drhnout okno. Z rádia se linuly vánoční melodie, v troubě se pekl ořechový korpus. Na sporáku vesele bublal hrnec s vodou a v ní plechovka slazeného kondenzovaného mléka. Jako většina ženských, zvládnu hravě dělat víc věcí na jednou. Jaká to idylická atmosféra blížících se Vánoc. Doufala jsem, že jsem jediná, komu nějak to kouzlo uniká
Zazvonil telefon, slezu ze židle dolů. K sakru! Kdo mě opět ruší?! Mám ještě moc práce.
"Prosím Grossmanová."
"Ahoj Mili, přivezli nám kapry a my nemůžeme najít káď. Kam je mají složit?" Ach jo! Vždyť jsem jim říkala, že je v kotelně. Ty holky jsou telata. Kam daly zase oči.
"Prosím tě, káď máte v kotelně. Jdi se podívat a přijď mi říct, jo?" Jen doufám, že káď najdou. Ony jsou někdy vážně slepé. To teď nutně potřebuji, nechat tu všeho a zas jako magor, letět do obchodu ukazovat kolegyni takovou hloupost.
"Haló, no tak co, našla jsi to?"
"No bohužel ne. Dívala jsem se několikrát a nic nevidím." Bože to mi děláš schválně, co? Nadávala bych i hůř, ale naštěstí, to hůř ani neumím.
"No dobrá, tak řekni těm chlapům, ať chvilku vydrží. Za 15min jsem tam."
No to mi čert spískal. Honem převléct, vypnout troubu. Ten karamel tu muže zůstat zapnutý. Tomu se nic nestane. Vaří se stejně dlouho, tak co. Doliji tam raději vodu, ať to brzo nevyvře. Pro jistotu to stáhnu na míň. Jsem tu do 25 minut, snad se nic zlého nestane. Jdu si pro kolo a mířím obchodu.
"No to je dost, paní vedoucí." Vítají mě nadšeně rybáři.
"Dobrý den, kdepak vedoucí. Já jsem jen taková zástupička." Usmívám se na vyřechtané chlapi. Ono stačí udělat vtip a pak je slušně požádat a udělají i nemožné. To už je taková má rutinní metoda.
A že tentokrát budu potřebovat hodně pomoct. Přenést káď z kotelny, nasadit hadici na kohoutek s vodou, dotáhnout těžkou váhu na ryby. Pak už jen zvážit a přebrat ryby, dodák, razítko, podpis a zaplatit přeochotným rybářům hotovo, uf!
Měla jsem štěstí, tihle byli vážně ochotní a pomohli i přesto, že tu museli čekat. Není se čemu divit, muset vést kapříky nazpět není pěkná vidina a navíc jsou ty svátky.
Bože tady je zatím lidí jako mraků. No nic doma jsem všecko povypínala, tak tu zůstanu a holkám pomůžu- Mají chuděry co dělat. Navíc 20 min by mě nikdo neproplatil. Tak nakonec v obchodě zůstávám až do zavírací doby.
6 hodin usilovné práce jako nic. Jak jsem utahaná. Lidi zas nakupovali jako by měla vypuknout nejspíš 3. světová.
Těsně před odchodem mi volá můj debilní brácha.
"Ahoj můžeš mi říct, co jste tu kdo dělali?"
"Co zas blbneš, co bysme tam asi tak dělali, uklízeli na Vánoce." Je vážně tak protivný nebo to na mě hraje?!
"No tak proč je tu takový děsný bordel. Já to uklízet nebudu, jsem utahaný a nemocný jdu spát."
Protočím oči, co to má zas za kydy.
"Prosím tě, co to zas kecáš?"
"Je to tu něčím všecko poprskané, nazdar!" No to si mohl odpustit, takhle na mě ječet do telefonu. Je to vážně idiot. Co by tam tak asi mohlo být, vrtá mi hlavou, zatímco zavírám odchod. No kdoví co mu zas prolítlo přes čumák. Ale že si to vždy musí vylít na mě, ach jo.
Rodiče, mě berou domů, takže kolo nechávám v obchodě. Je už pozdě a navíc námraza. To by na tom kole nebylo moc dobré.
V Autě jim líčím telefonát s bráchou a vůbec nechápu, o co mu doopravdy jde. Pořád mi to vrtá v hlavě, jako bych měla vědět, co se tam stalo. Ale nenapadá mě zhola vůbec nic.
A jsme tu. Jdu otevřít garáž a utíkám zvědavě domů. Rodiče zůstávají chvilku za mnou. Rychle běžím k domovním dveřím, odemykám, boty ze mě letí rychlostí blesku. Další dveře a ve dveřích od kuchyně zůstávám stát v mrákotách a pusou otevřenou dokořán. Brácha se na mě podívá a rezolutně prohlásí.
"Já ti to říkal a uklízet to odmítám, nazdar."
Kam mé oko dohlédne, tam je v nějaké podobě hnědožlutá hmota v tenoučké vrstvě. KARAMEL!!! Ano, je to ona vynikající hmota. Ze stropu visí v podobě malinkatých rampouchů.
Na sklu u oken je propasírovaný vzor ze záclon. Drobounké jemňounké prskanečky na lince, podlaze a zdi.
Při pozdějším úklidu se zjistí, že i za obrázky, co visí na zdi, světe divte se, karamel!
Rodiče se blíží, panebože co teď? Tohle neututlám ani náhodou. Kolikátého že je 21? Jsem úplně v koncích. Jediné co mě napadá, je brekot. To se vážně snažit nemusím, strach a lítost pracují velice rychle. Jedna velká slza za druhou opouští mé slzné kanálky. A než se rodiče stačí vyzout, hystericky pláču.
Když přijdou, koukají nevěřícně nejdřív na mě a pak po naší kuchyni. Je vidět, že se nemohou nadechnout, natož aby něco řekli.
Mezi vzlyky jim sděluji.
"Když já sem... Všecko ale všecko vypnula... Ale... Aaaale... Ten karameeel... Ten karameeel... Ten se musíííí vařit dlouho." Popotáhnu nosem. "Myslela jsem, že, žeeee se hned vrátím ale v obchodě bylo tolik lidííí..."
Maminka spráskne ruce a začne se smát. Táta, to je starej bručoun, nejdřív povytáhne jeden koutek pak druhý a pak se taky dá do velkého smíchu.
"Tak už proboha nebreč, vždyť to uklidíme." Já pláču ještě víc. Všichni tři zaklekáme na všechny čtyři. Hadry a saponáty v rukou.
Jo uklidíme, jak jednoduché říct, ale horší udělat. Ten lepkavý sajrajt nechce ani za živí svět dolů a to z ničeho. Po 30 minutách náš vynalézavý táta odchází do sklepa pro malířské špachtle a pro žiletky.
Z oken, podlahy linky to dostáváme žiletkami a ze zdí a stropu špachtlemi i s omítkou.
Jo príma, zítra se tu bude malovat. Není nad dobře uklizený byt před Vánocemi.
Úklid postupuje velmi pomalu a táta začne: "Víš, co se tu stalo?"
"No asi se to vařilo moc dlouho a bum." Je mi jasné, že teď si musím vyposlechnout přednášku z fyziky. Táta mi vysvětlí, že vynikl přetlak v té plechovce v důsledku tepla a jelikož je to válec a nemělo to nikudy jinudy uniknout, povolila ty dvě víčka horní a dolní.
"No já tam vlastně sestrojila časovanou bombu." Uzavírám to.
"No vlastně ano." Usmívá se můj otec šťastný, jak mi to mohl technicky vysvětlit.
A tak to tedy bylo, že jsme den před Štědrým dnem malovali celou kuchyň. Mojí pořádkumilovnou matku podezírám dodnes, že byla vlastně ráda, jak dobře bylo uklizeno. Jen já z toho byla nešťastná další tři dny. Dnes ano dnes se tomu již jen hlasitě směji co jiného.
A karamel? Ano, vaříme i nadále. Nezanevřeli jsme náš rodinný dezert, to v žádném případě. Jen jsme si nechali poradit méně náročnou variantu na jeho přípravu. Muset totiž malovat každé Vánoce, není příliš ekonomické.
Žádné komentáře:
Okomentovat