Nákup

NÁKUP

Ach ta puberta. Jaká jsem vlastně byla v pubertě? Co si pamatuji, tak hodně vysmátá. Rodiče tvrdili, že jsem drzá jako opice. Pravdou je, že jsem se za zvlášť hezkou ani nadanou nikdy nepovažovala.  Zkazit nějakou legraci, to tedy ne, to by nešlo. Proto jsem asi rodičům přišla drzá, ale já si většinou jen nemohla pomoct, to bylo vše. 

Dnes ovšem nechápu, jak mi všechno mohlo tak lehce projít…
Tahle příhoda je právě z období puberty. Přijela jsem domů z internátu a moje maminka na mě hned mezi dveřmi spustila.
„Ani se nesvlékej, půjdeš na nákup. Nemám žádné maso na víkend.“
„Ale mami, vždyť já nikdy maso nekupuji…“ Vařila jsem snad od třetí třídy, to ano. Péct cukroví proč ne. Bábovka? Dejte mi formu a nemám problém. Ale koupit maso, to v žádném případě.
Maminka se na mne podívala jako na telátko.
„Ale Milu, všechno je jednou poprvé. Já mám ještě moc a moc práce.“ Ach jo, co jsem komu udělala? Protočím očima a nahodím odevzdaný pohled.
„Tak dobře a jaké maso mám koupit?“
„No hlavně kup nějaké hezké maso. Je jedno jaké. Však my už z toho něco uděláme.“
„No dobře a na co to má jako být?“
„No přeci na neděli.“ Mrkne na mě spiklenecky máma. Opět chytrá jako rádio. Ach jo, já už z ní asi nic lepšího nedostanu.
Ještě štěstí, že jsem 5 dnů v týdnu na internátě, protože jinak bych musela z mé mámy lézt po stropě. Ona je vás schopná poslat na půdu pro hrnec, a když se odtamtud po marném hledání člověk vrátí, tak vás ještě seřvat, kde máte ty krabice…
Nakonec mě napadl dotaz ohledně množství, ale to se nemusím ani ptát. Odpověď tuším dopředu.
Přesto se ale zeptám. A opravdu žádné 1kg nebo 1,2 kg?!
„Milu, vem toho tak akorát, pro nás čtyři. Když bude pěkné, vezmi i klidně trochu víc.“ Je tohle normální? Posílají se lidi na takovýhle nákup? Natož děti?
Pomalu se courám k řeznictví, kopu do kamínku a přemýšlím, jak tohle zvládnu. V hlavě se mi postupně rodí jistý plán. Řezník u nás je díkybohu mladý pán. Vcelku i pohledný.  Jen doufám, že oplývá stejným smyslem pro humor jako moje matka.
Otevírám dveře řeznictví.  No výborně! Je tu přesně tenhle řezník a u pultu stojí jen jedna babička, co zrovna platí. Jak příhodné.
„Dobrý den.“ Babka se zvědavě otočí a oba odvětí své „dobrý den“.

Počkám, až ona paní odejde. Přeci jen, co se chystám provádět, nemusí mít dvacet svědků. Řezník se mile uměje.
„Prosím, jaké máš přání?“ Podívám se na něj a zvažuji situaci, pokud chci vycouvat z tohoto přihlouplého nápadu, tak teď je nejlepší čas. Ale co, sranda musí být i kdyby na chleba nebylo. Ztěžka naberu vzduch do plic.
„No já bych chtěla maso.“ Řezník povytáhne jedno obočí.
„ Tak to jsi tu správně, to tu máme. Jaké maso by to mělo být?“ Pro jistotu se znovu nadechnu a nasadím vážný výraz.
„No maminka mě poslala pro nějaké pěkné maso.“ Vytřeští na mě obě oči. Jo chlape, tohle slyšíš prvně co? S jistým úsilím si zachová vážnou tvář.
„No, ale na co by to tedy mělo být?“ Zkoumavě si ho prohlédnu.
„Mělo by to být na neděli.“ Začnu se usmívat a dodám.
„Na mě tak nekoukejte, já se snažila, ale lepší odpověď jsem z mamky nedostala.“ Řezník má už pusu od ucha k uchu.
„No dobrá. Co třeba bůček, máme pěkný libový.“ Zvedá maso, jež vidím poprvé v životě. Fuj! Tolik tuku kolem. Doma jíme jen libové masíčko. S mamkou ořízneme každou blanku. Ihned kroutím hlavou.
„Ne tohle určitě není ono.“ Pokračuje tedy v další nabídce.
„Co kýta?“ No tohle je dobré leda tak na řízky. Pokrčím nos a opět kroutím hlavou.
„ No pak už jen kotleta.“ Jo! Bingo! To je ono!  Z toho už dokážu uvařit ledacos. Proto rychle přikývnu.
„Ano to mi dejte, to je ono.“
Řezník položí kotletu na špalek, s úlevou se zeptá.
 „Kolik toho chceš?“ Bere do ruky sekáček na maso. Ježíši Kriste a teď to po mě hodí. Nicméně se šibalsky usměji.
„Pro 4 lidi.“ Chlap se už řehtá na celé kolo.
„Takže nějaké pěkné maso na neděli pro 4 osoby, ano.“ Smích přemůže i mě a společně se smějeme, až se za břicho popadáme.
„Ano, přesně tak.“ Vezme sekáček a usekne 4 kusy kotlet. Zváží je a s úsměvem mi popřeje pěkný zbytek dne. Uf to zas bylo…
Doma se mě mamka ptala, jak jsem zvládla nákup.
„Řekla jsem, že chci nějaké pěkné maso na neděli.“ Vykulila na mě oči. Troufám si tvrdit, že usilovně přemýšlí o mém zdraví.
„Ty si ze mě děláš legraci.“
„Ne nedělám, já se tě ptala, ale ty jsi mi řekla tohle, tak co jsem měla dělat?  Řezník se moc dobře zasmál…“ Dodala jsem s úsměvem.
„Ty jsi ale knedla.“