Pokoj lidem dobré vůle

Tenhle podzim byl opravdu náročné období. Filípek nastoupil do MŠ a nebylo to tam zrovna ideální. Patří k hodně neposedným dětem, mírně řečeno. Navíc si paní učitelky testoval, takže nechtěl dělat nic, co po něm chtěli a co normálně umí. Každý den jsem musela poslouchat výtky od učitelek. Jen jsem tam s Moničkou šla, už mi bylo špatně od žaludku. To jen z obav, co si zas vyslechnu od učitelek.

Nakonec to dopadlo tak, že jsme navštívili PPP.  Odtud nás odeslali na neurologii a odtamtud do nemocnice. Ze tří dnů, byl týden, a z týdne nakonec 14 dnů. Moničku hlídala moje mamka. A já své roční dítko vídala jen večer a brzy ráno. Tedy pokud zrovna nespalo.

Nechat Filípka samotného v nemocnici, byť jen jediný den, je pro mně nemyslitelné. Sama jsem si tím v dětství prošla, ale má máma tehdy neměla na výběr, já ano. Takže jsem cestovala každé ráno a pozdní večer přes půl města.

Nemocnice přímo nenávidím. A proč? Právě proto, že jsem tam jako malé dítě strávila hodně času. Nyní, když se podaří a musím nastoupit do nemocnice, tak první a jako jediné mě zajímá, kdy půjdu domů. Ještě teď vidím tu dlouhou chodbu, v ní jedny dveře vedle druhých a na konci okno. V něm jsem vlezlá já, nos namáčknutý na skle.  S napětím vyhlížím, kdy přijedou rodiče s bráchou. Můžou jezdit jen v neděli, bydlí totiž 80 km daleko. A když odjíždí, nesmím plakat. Jinak sestřička hrozí, že mě s nimi příště nepustí na procházku do města.

Zato Filípek, tu řádí docela dost. Nejraději by lítal po velké chodbě a křičel na celé kolo. Což se sestřičkám moc nezamlouvá. Proto neustále lítám za malým s neustálým „nedělej, nesmíš anebo přestaň“.

Když ještě k tomu vidíte půlroční i menší děti, jak tam jsou samy a půl dne propláčou, každému je vše hned jasné. Chybí jim máma.  Chybí jim obyčejný lidský kontakt, teplá náruč milující osoby.

Od sestry se dozvídám a to si představte: „Maminka má jen jedno dítě, je s ním doma a bydlí v Brně. Ale zůstat tu s ním nemůže. Možná přijedou ve středu na návštěvu ale spíš až v neděli.“
Jiné děcko tam rodiče zapomněli, bylo nachystáno k odchodu, ale rodiče se neukázali. Jednoduše mě z takových rodičů bolí u srdce.

Naštěstí nejsou jen takovéto rodiče. Bohužel mi to připomíná dobu, kdy já jsem procházela něčím podobným. Ale tehdy to jinak nešlo.

Opravdu náročných 14 dnů, hlavně tedy pro mě.

Filípkovi to tu zřejmě připadá jako na hřišti, spousty dětí a lumpáren. Až na nějaké to měření teploty a užívání léků, které do něho musím dostávat téměř za pomocí kouzel, je to moc prima. Natočí mu tu asi dvě EEG. Udělají CT vyšetření, které naštěstí vyloučí ty nejhorší možnosti. Dostaneme sice léky, které bude muset asi brát při troše štěstí do puberty, jako já, ale máme důvody aspoň k částečnému optimismu.

Jednoduše, nějak se to na nás sypalo ze všech stran. Školku jsme nakonec opustili po dvou měsících opravdu usilovné snahy. Měla jsem totiž dojem, že paní učitelky si na malého zasedly. V nemocnici nám naordinovali prášky a pustily nakonec domů. A teď je půlka listopadu pryč. Advent v plném proudu a já nemám spousty dárků. Bůh ví, jak nenávidím kupovat dárky na poslední chvíli.

Proto, jakmile jsme byli doma z nemocnice, jsem se rozhodla tuhle chybu napravit ještě onu sobotu. A dámy uznají, kdo by nechtěl relaxovat právě prostřednictvím nákupů. Děti i manžel zůstali doma.  Hned kolem deváté ranní jsem vyrazila vstříc velkoměstu Brno. Tak to si to užiji, a že to tedy potřebuji. Psychicky se tedy moc dobře necítím, to je fakt.

Nastupuji do poloprázdné tramvaje. Jestli jsem vůbec někam měla jezdit. No nic, dárky se prostě koupit musí. Vytáhnu trochu pomačkaný lístek a jdu si ho štípnout.  Co to, nějak tam nechce vejít. Jo tady ten růžek, musím ho srovnat. Jenže zaberu trošičku víc a papír povolí. Ach jo. Je to přeci jen kousíček, cvaknu ho a jdu si sednout.

Tupě zírám z okna a hlavou se mi honí různé, ne příliš radostné myšlenky. Cesta ubíhá docela dobře, jsem asi v půli cesty. Sedadla jsou povětšinou obsazená. Tramvaj není naštěstí přeplněná.

Kouknu na lístek, hmm tady, kde měl být ten růžek, chybí čas. No to není dobrý. Asi bych si raději měla cvaknout nový lístek.

A je pozdě, právě vidím revizora. Je tohle vůbec možné? Co mě dnes ještě potká?

„Kontrola jízdenek prosím.“ Podávám mu trochu nervózně lístek a čekám na jeho reakci. Snad to pochopí, taková blbost se může stát jen mě. Já takový poctivec, když jsem jezdila do nemocnice, cvakala jsem si každý, každičký den a ani jeden kontrolor a teď?
„Děkuji, ale tady vám chybí čas.“ Zamračí se nevrle revizor.
„Já se omlouvám, ale vážně jsem si to dřív nevšimla, až teď.“ Tvářím se trochu provinile.
„To je mi jedno, přečtěte si vyhlášku! Tam stojí jasně, že cestovní lístek musí být nepoškozený.“ Říká škrobeně chlap. „Vy si tu můžete jezdit už od rána na jeden lístek.“ No to je ale debil jeden, mít 18, tak se jen usměje a řekne, ať si cvaknu druhý lístek. Začínám být na chlapa naštvaná.
„Pane, mám dvě děti a vy si vážně myslíte, že nemám nic jiného na práci než jezdit od 5:00 Tramvají??“ Řeknu mu dotčeně. Koutkem oka zpozoruji, jak ostatní lidé jen přikyvují a myslí si něco o pěkném pitomci.
„To já nemůžu vědět. Vyhláška mluví jasně. Váš občanský průkaz.“ Zatím starší paní na sedadle přede mnou se na revizora otočí.
„Ale no tak, nechte ji prostě si cvaknout nový lístek. Vždyť je Advent.“ Chlap přivolá mávnutím ruky kolegu.
„Podívej, je ten čas nečitelný, že ano.“ Druhý zatím přispěchá na pomoc. Oni tuhle práci dělají vždy ve dvou, jako by jeden pitomec na 20km byl málo. Nahlídne mu stejně nevrle přes rameno.
„Ano, je nečitelný. Paní my se musíme řídit předpisy.“ Já to vzdávám. S debilními chlapi se  hádat nehodlám. Podávám mu odevzdaně občanku. On vypisuje papírek a pak mi podává jeho kopii.  Začne povídat pitomé kecy, kde a kdy to mám zaplatit. Lístek si nechá prý jako důkaz. No ať je už pryč, naštěstí vystoupí a tramvaj se rozjede.

Myšlenky letí: 950kč, vánoce tady, co krásných hraček za to mohlo být. Ne, nejsme na tom teď tak, že by se Luděk zlobil, to ne. Řekne maximálně: „Jsi pěkné trdlo, ale co s tebou.“

Zvednu hlavu a vidím, že lidé, ti co byli svědky toho výstupu, vypadají smutně a roztrpčeně a to se to stalo mně a ne jim. Ani se mi nijak zvlášť nechce dívat na jejich obličeje. Vzpomenu si, že nemám lístek, otevřu tedy kabelku, vstanu a jdu si cvaknout nový. Tentokrát si ho dobře zkontroluji.

Sedám si zpět na sedadlo a je mi jedno, co se kolem mě děje. Najednou mi hlavou víří spousty myšlenek. Filípek, školka, nemocnice, diagnóza a teď ještě taková pitomost jako je lístek.

A právě tenhle lístek, nebo spíš revizor - idiot. Tak tohle je ta pověstná poslední kapka v poháru mých nervů. Koukám z okna a jedna slza za druhou se mi kutálí po tváři. Je mi jedno, že sedím v tramvaji a koukají se na mě nejméně dvě desítky lidí. Je mi jedno co si asi myslí.

Otočím se ještě víc do okýnka, začnu vzlykat a opravdu usedavě se rozpláču. Já už nemůžu, už to vážně nejde vydržet. Nervy mám jen jedny a někudy to jít ven musí. Tak tedy pláču, ztrácím úplně pojem o tom, co se děje. Jedna zastávka střídá druhou.

Už brečím dlouho a chci si utřít nos, šmátrám po všech kapsách, ale kapesník nenacházím. Bože, já jsem ale takový ubožák. Toto zjištění vyvolá další vzlyky a nakonec i další usedavý pláč.

V tom mi někdo poklepe na rameno. Vzhlédnu na cizího pána. Přes své uslzené oči vidím dost rozmazaně. Zamrkám, abych přes ně viděla trošku líp. Vypadá tak nějak obyčejně, hnědé mírně mastné vlasy, žádný výrazný rys, nic. Očima sjedu na jeho ruku, kterou ke mně stahuje. Něco mi strká.
„Tady máte a už prosím přestaňte plakat.“ S tím rychle odchází. Kouknu, co že mi to vlastně dal. No to snad ne? 1000 Kč na tu pokutu! Než se zmůžu na odpor, je ten člověk pryč. Tramvaj zavírá a pokračuje v jízdě. Usedám zpět na sedadlo.

Já ale přeci neplakala kvůli penězům, to vůbec ne. Jen ten mizerný život na mě, dolehl. Nastalá událost ve mně vyvolá další obrovskou vlnu pláče. Jsem opravdu dojatá činem onoho člověka. Byl to vůbec člověk? Nebo to byl anděl? Je v dnešním světě vůbec možné něco takového? Úplně cizí člověk mi dá tak velkou částku peněz. Takové činy by měl oznamovat bulvární tisk. Na vědomost se dává, člověk zůstal člověkem a má srdce na pravém místě. A já ke vší té smůle mu nestihla říct ani děkuji, natož mu ty peníze vrátit.

***

Všem komu jsem tohle vyprávěla, se draly do úst jediné myšlenky.
„Kdo to byl?“
„Ty ho opravdu neznáš?“
„Kde Vystupoval?“
„Jak vypadal?“

„Ne nevím o tom člověku vůbec, ale vůbec nic.“ Byl naprosto obyčejný, jednoduše kdokoliv z nás. Rozhodně nevypadal na člověka, kterému ty peníze nebudou chybět, a přesto mi je dal a rychle zmizel v davu.